Chycení v síti 7 - Blogy

Nad tímhle dílem seriálu o internetu jsem dost dlouho přemýšlel. Blogy jsou velmi zvláštní a pro mě velmi zásadní fenomén. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli dám do článku odkazy na ty, které mě nejvíc ovlivnily, ale je jich tolik, že z lenosti nedám.


Sledovat osudy ostatních lidí je pravděpodobně lidská přirozenost. Kdysi se tak večer sešly ženy u draní peří a mohly společně probrat životy těch, které nepřišly. Dnes nám bulvární média nabízí takřka online přenosy ze životů slavných osobností, reality shows, kde můžeme pozorovat skupinky psychicky nemocných jedinců 24 hodin denně a dokonce i některá zvířátka v ZOO už mají ve svých výbězích kamery, aby zvědavcům nic neuniklo.


Internet krom jiného přišel s blogováním. Já sám jsem první blog založil někdy na přelomu let 2008 a 2009. Dnes už ten server neexistuje a snad je to dobře. Stránka, kde se právě nacházíte, je mým třetím osobním blogem. Kromě ní provozujeme s Markétou i společný, křesťansky zaměřený blog na adrese http://spanembohem.blogspot.com.


Jak už to tak u mně bývá, slovo "blogovat" jsem slyšel prvně z rádia. Tehdy to bylo v souvislosti s nezávislými bloggery v Číně, kteří na svých stránkách přinášejí necenzurované informace o dění ve své zemi. Tehdy mě ani nenapadlo, že by blogy mohly obsahovat i něco jiného než jen zpravodajství a názory svých majitelů na politiku. Ale začalo mě zajímat, jak si takový blog založit, kde najít nějaké zajímavé a jestli bych snad případně nemohl i já něco psát. Možnost spolutvořit obsah na internetu mi připadala lákavá.


V první fázi, kdy jsem začal objevovat inspirativní autory, jsem čtení blogů doslova propadal. Trávil jsem tím hodně času, ale když se později počet odkazů v mých oblíbených zvyšoval a zvyšoval, došlo mi, že si budu muset mnohem víc vybírat. V tom směru mi často pomohli moji oblíbení bloggeři, protože jejich blogy odkazují na další, většinou stejně dobré autory.


Vždycky znovu mě překvapí, co všechno jsme ochotní na sebe prásknout na svém blogu. Na sociálních sítích je to pochopitelnější, protože tam si u svých příspěvků můžeme nastavit aspoň nějaké, byť omezené soukromí. Ochrana heslem není dvakrát bezpečná, ale pro pocit uživatele, že je nějak chráněn, to stačí. Blog je naproti tomu veřejně přístupné místo a člověk nikdy neví, kdo ho tam najde.

Osobní blogy, které prozrazují něco o životě a osobnosti autora, mám docela rád. Je pro mě velmi užitečné, mohu-li svou vlastní životní zkušenost srovnávat s jinými lidmi, diskutovat s nimi, případně se spřátelit. To přátelství nevzniká často, ale tu a tam se stane, že si s někým sedíte a dohodnete se, že se setkáte i ve fyzickém světě.

Díky blogu znám osobně dvě spisovatelky a tu třetí bych moc rád někdy brzy poznal. Blogu vděčíme za několik velmi dobrých knížek, které vznikaly z článků a ohlasu čtenářů. To je další velmi dobrá vlastnost blogu. Hned máte zpětnou vazbu na to, co jste napsali. Knížky se skutečnými příběhy jsem vždycky měl rád a znám-li osobně, nebo aspoň z internetu jejich autory, je čtení ještě mnohem lepším zážitkem.

Jako každá dobrá věc i blog má svou odvrácenou stránku. Kolem výrazného autora totiž vznikne jakási stálá čtenářská základna. Ta může být podle obsahu blogu buď přínosnou skupinou, nebo naopak sešlostí lidí, kteří se vzájemně utvrzují v nějakém omylu. Tak najdete stránky anorektiček, sebepoškozovačů, konzumentů drog a mnohé další. Někdy je moc smutné číst ta mezi řádky schovaná volání o pomoc.

Já musím konstatovat, že mi blog přinesl  do života spoustu zajímavých lidí. Někteří své stránky píší se záměrem pomáhat ostatním, což jim tak trochu závidím, protože to Tygr ještě neumí. Jiní sdílejí svou životní zkušenost, své poznatky a dovednosti, nebo pěkné obrázky z cest. Obsah je velmi různorodý a to je myslím moc dobře! Každý si najdeme, co považujeme za vhodné. Žijeme bohužel v době výrazného individualizmu, kdy už lidé nemají potřebu se scházet a tvořit nějaká zájmová společenství. Blog takovou náhražku nabízí a mně se na něm líbí, že si mohu "popovídat" s lidmi, které bych jinak nikdy nepotkal. Počítám samozřejmě s tím, že stejně jako já, i ostatní známí z internetu se prezentují tím lepším, co v nich je a že kdybychom se znali líp, možná bychom nebyli tak nadšení jeden z druhého. I tak jsem ale moc rád za všechny, které jsem měl možnost poznat.

Happy blogging!

Chycení v síti 6 - Neustále online

V minulém díle jsem psal o Facebooku. I když je to asi nejznámější ze všech sítí, já mám čím dál tím víc rád Twitter. Jeho výhodou i nevýhodou je, že zprávy - tzv. tweety - mají omezenou délku na 140 znaků. Pamatujete ještě na dobu, kdy mobily neuměly napsat delší smsku než 160 znaků? Twitter mi toto období občas připomene. Někdy bych rád tweetnul něco delšího, na druhou stranu jsem ale rád, že toto omezení nutí člověka napsat jen to podstatné a formulovat tweet tak, aby ho sledující lidé pochopili. Ohromnou výhodou Twitteru také je, že rozhodnete-li se někoho sledovat, on nemusí sledovat vás. Jako informační zdroj je tedy Twitter rozhodně lepší, výstižnější a přehlednější než Facebook. Bonusem pro mě rozhodně je i to, že na Twitteru vás nikdo nezve ke hrám a že tato síť není tak často využívána dětmi. Účet na Twitteru lze propojit s Facebookem, takže cokoli tweetnete, objeví se i na vašem FB. Pro ty z vás, kdo používáte k připojení na internet mobil, je zajímavé i to, že Twitter je mnohem méně náročný na přenos dat než Facebook.


Znáte Foursquare? To je trošku zvláštní síť. Jejím hlavním smyslem je práce s vaší polohou a objekty ve vašem okolí. Začal jsem tuhle aplikaci používat, protože mi jako zrakově postiženému vlastně pomáhá orientovat se na místech, kde to neznám. Uživatelé Foursquare se mohou stát přáteli, stejně jako na FB. Pak mají možnost sledovat, kde a kdy se jejich přítel tzv. checknul a jestli k tomu napsal nějaký komentář. Jste-li ve městě, kde to neznáte a hledáte nějakou restauraci, s Foursquare ji určitě najdete. Většinou u ní bude i nějaký komentář, který napsal uživatel, co navštívil ten podnik před vámi. Netvrdím, že hodnocení bývají objektivní, ale orientovat se podle nich dá. Většina firem má uveden i telefon, otevírací dobu a případně další základní info. Znám lidi, kteří se checkují na každé autobusové stanici, v každém obchodě a dokonce i doma. Nevím, jestli jim dochází, že data o jejich pohybu jsou zneužitelná. Foursquare můžete propojit s účty na Twitteru i Facebooku a své tipy na zajímavá místa sdílet na těchto sítích.
 Já jsem používání téhle aplikace docela omezil. Za každý check-in získáte totiž nějaké body, za určitý počet bodů pak odznáčky. Na to už jsem asi starý, abych informace o svém pohybu vyměnil za virtuální odznáček.


Jsem i na Google plus, ale moc ho nevyužívám a proto o této síti psát dál nebudu.


ICQ, Skype, Viber, Whatsapp, KakaoTalk..... Tam všude funguju. Každý z mých přátel používá některou z těchto komunikačních služeb, já se jen přizpůsobuji. Možná řeknete, že nejde o sítě, ale podle mně ano. Pokud něco umožňuje ostatním vidět váš online stav, nabízí přesílání fotografií a hlasových zpráv v reálném čase, pak je to síť.
Poslední dobou se vývojáři mobilních aplikací snaží, abyste byli neustále online. Nejnovější verze Skype vás ukazuje ve stavu online, i když na vašem mobilu není zapnutá. Totéž dělá i Facebook Messenger a řeknu vám, že mě to hodně štve! Rád jsem pro druhé dostupný, rád si popovídám nebo pochatuju, ale chtěl bych si určovat dobu, kdy na to mám náladu. Přátelům z jiných časových pásem občas nedojde, že v Evropě spíme a tak mi u hlavy cinkne nějaká ta zpráva ve tři v noci. A kdyby jen cinkla! Protože špatně vidím na display mobilu, používám program VoiceOver, který rovnou zprávu na obrazovce začne číst. Možných řešení je několik. Vypnout na noc wifi v iPhonu, přepnout ho do režimu letadlo, vypnout zvuky i mluvení. Všechno to mi ale z nějakého důvodu nevyhovuje, takže online zůstávám 24/7/365.

Jde mi vážně na nervy, že kohosi napadlo synchronizovat všechny Skype zprávy na všech vašich zařízeních. Příjde-li tedy nějaký ten chat, přečtu si ho na iPhonu a odpovím na něj. Později vezmu do ruky Samsung a ono je to tam taky. Když pak zapnu PC, Skype mi ukazuje nepřečtené zprávy. Ach jo!

Vítám všechny možnosti, jak být ve spojení s přáteli z celého světa. Jak jsem psal výše, rád bych si občas dopřál oddych a online nebyl. Bohužel to dost dobře nejde. Buďme rádi, že máme nástroje, které nás spojují rychle, levně a kdykoli to potřebujeme. Jako na téměř všem i na těchto sítích může člověk získat závislost. Přestože je používám opravdu dost, na diagnózu to snad ještě není. Jak jste na tom vy?

Hodně dobrých chat zpráv vám přeje Tygr!

Chycení v síti 5 - Facebook

Je ještě něco, co někdo o téhle síti nenapsal: Asi není. Mým cílem také není napsat něco objevného, ale shrnout své postoje k fenoménu Facebook.

Už ani nevím, kdy jsem si účet na FB zřídil. S jistotou můžu říct, že jsem nebyl mezi prvními a že mě nějaké sdílení fotografií nijak zvlášť nelákalo. Jenže všichni už to měli, tak jsem nechtěl zůstat stranou.

Nápad pana Zuckerberga vytvořit stránku, kterou si každý přizpůsobí k obrazu svému, se mi zdá docela dobrý. Dokonce vítám i možnost skrýt si reklamy od zadavatelů, kteří mě nezajímají. Bohužel systém není dokonalý a tak když odmítnu reklamu na rychlou půjčku od Providentu a jako důvod zaškrtnu, že se obsah neslučuje s mými názory, FB mi nabídne půjčku od jiné, stejně lichvářské společnosti. Nelze mu asi nijak vysvětlit, že mi vadí půjčka, ne konkrétní poskytovatel.


Existenci Facebooku jsem ocenil, když probíhaly povodně v severočeském kraji. Sledoval jsem tehdy stránku ČT 24, kde lidé nabízeli pomoc, sdíleli důležité informace a byli velmi ochotní. Líbilo se mi také, když jedna skupinka několika set přátel těžce zdravotně postižené ženy vyhlásila sbírku na její potřeby. Tehdy jsem si říkal, že začínám chápat pojem "sociální" síť.


Každý vynález v historii lidstva je zneužitelný. Na FB existují i skupiny, jejichž cílem je mlátit přistěhovalce, sdílet extrémní názory a nesmyslné konspirační teorie. Naštěstí si obsah Facebooku určujeme sami!


I já jsem se to učil. Nejprve jsem potvrzoval žádosti o přátelství každému, koho napadlo si mě najít. Později jsem zjistil, že nechat si zaneřádit zeď statusy pubertálních zamilovaných, dětmi, které mají zítra písemku a některými staršími lidmi, sdílejícími odkazy na bulvární informace, není zrovna to, co bych chtěl. A tak jsem bez ohledu na důsledky vyhodil pár příbuzných a další ještě vyhodím. Opravdu nemám rád, když mě, který hry nehraje, zve někdo každý den k nějaké z nich.


Jestliže platí, že internet spoluutváříme, o Facebooku to platí dvojnásob! Je s podivem, jak snadno klikneme na "Sdílet" a nepřemýšlíme o tom, kolik a jakých našich přátel a známých bude muset námi sdílenou informaci číst. Snažím se, aby to, co na FB vložím, bylo zajímavé aspoň pro polovinu mých přátel. Odkazy na křesťanské pořady, kázání a podobné věci jistě nezaujmou všechny, ale jsem pevně přesvědčený o tom, že stojí za sdílení. I proto u nich nastavuji soukromí na "veřejný".


Bohužel i FB má spoustu uživatelů, kteří o nějakém nastavení nemají ani nejmenší tušení. Bohu díky lze jejich příspěvky skrýt, nebo je odebrat úplně.


Pokud k Facebooku přistoupím jako k informačnímu zdroji a komunikačnímu nástroji, pak ho vidím jako jedno z nejlepších řešení. Pomáhá mi udržovat vztahy s lidmi, kteří žijí daleko, umožňuje mi najít důležité informace pěkně na jednom místě a díky tomu, že sleduji inteligentní lidi, mi přináší spoustu podnětů k přemýšlení.


Nedávno jsme s Markétou založili stránku Modlíme se za vás. Je nás tam zatím jen 54, ale těší mě, že jsou tam lidé z USA, Slovenska, Rakouska a Iránu. Nápad to nebyl originální, protože podobných skupin existuje víc, ale protože jsme momentálně nezaměstnaní a na modlitbu máme čas, cítili jsme, že to máme udělat.


Často slyším nebo čtu kritiky na adresu Facebooku. Určitě na nich je něco pravdy. Jenže pravda také je, že koho si přidáš, toho statusy čteš! Co sám sdílíš, musí číst někdo jiný. Co se mi opravdu nelíbí je, že Facebook mě informuje i o tom, koho si kdo přidal do přátel. Tohle bych vážně nemusel vědět! Mrzutá je i vlastnost Messengeru pro mobilní telefony, který mě zobrazuje stále online a tak mi někdy lidé pošlou zprávu i ve chvíli, kdy se mi to vůbec nehodí. Bohužel tutéž hloupou vlastnost má i poslední verze mobilního Skype. Vývojáři to samozřejmě prezentují jako výhodu: už nikdy nic nepromeškáte! Já bych raději promeškal!


Celkově ale FB hodnotím kladně. Jen dneska jsem ho otevřel asi tak 12 - 15 krát, což už možná hraničí s nějakou tou diagnózou. Ale sleduji na něm oblíbená rádia a jejich programové tipy, některé zajímavé církve, osudy lidí, za které se modlíme, zpravodajství i několik firem, jejichž produkty a služby mě zajímají. Je fajn, že stačí stisknout Alt+Ctrl+F a jsem tam, kde potřebuji být. Možnost upozornit najednou a zdarma asi 80 lidí z celého světa na něco zajímavého, je prostě skvělá.

Je jen a jen na každém z nás, čím tuhle síť budeme plnit. Jen my rozhodujeme, chceme-li být jen pozorovateli osudů ostatních, nebo je chceme povzbudit, potěšit, nebo i poskytnout konkrétní pomoc. Asi není dobré, když si dvě slečny, které bydlí 150 m od sebe, celý večer vyměňují chat zprávy. Kdyby se spolu sešly, mohly by si popovídat, jedna druhou potěšit svou přítomností, vypít si kafe, sklenku vína, nebo cokoli jiného. Určitě preferuji osobní kontakt s lidmi před tím internetovým. Ale děkuji Bohu, že můžu udržovat vztahy i s těmi, které vidím jen jednou ročně i méně často.


Ať vám Facebook slouží a ať nesloužíte vy jemu, přeje Tygr!

PS: Příště něco o ostatních sociálních sítích, jo?

Chycení v síti 4 - To dobré

Tak jsem si posteskl nad malou počítačovou gramotností národa a teď se můžeme věnovat veselejším věcem. Je jistě škoda, že mnoho uživatelů neumí dostat z internetu takový užitek, jaký by bylo možné, ale snad se to časem zlepší.


I já jsem začínal jako samouk. U počítače mi ležel mobil, abych se hned mohl zeptat kamarádů na rady, budu-li je potřebovat. Tehdy na pomalém a poměrně drahém připojení toho zdaleka nešlo dělat tolik, jako dnes, ale jednou z mých prvních radostí byla internetová rádia. Možnost pustit si kdykoli vysílání z Austrálie, Ameriky, svou oblíbenou Antenne Bayern a podobné stanice mě moc lákala. Na vytáčeném připojení byl zvuk opravdu mizerný, ale vše se změnilo s nástupem kabelového internetu. Dnes lze rádia z celého světa poslouchat už i na mobilu či tabletu a k tomu účelu existuje celá řada aplikací, ale v začátcích to takhle snadné nebývalo.


Další skvělou vlastností zrychlujícího se internetu bylo telefonování. Přišel Skype a po něm i mnoho dalších prográmků. I když jsem vždycky míval dobré tarify na mobilu, možnost mluvit s kýmkoli a jakkoli dlouho zcela zdarma byla vynikající. Dnes krom Skype používám i několik VoIP operátorů, s nimiž můžu volat třeba do USA na mobil za 30 haléřů na minutu. Nebudu zde rozepisovat výhody každého z nich, ale máte-li potřebu mezinárodně volat a nemůžete si vybrat, napište mi do komentáře.


Nástup sociálních sítí mi tak nějak utekl. Jsem sice na Facebooku i Twitteru, ale rozhodně jsem nepatřil k jejich prvním uživatelům. Tenhle fenomén si zaslouží samostatný článek, takže jen konstatuji, že tu tyhle sítě jsou, že je považuji za užitečné s tou výhradou, že bych striktně zakázal jejich užívání dětem. I někteří starší lidé se na nich nechovají zrovna moudře, ale o tom víc příště.


Co jsem začal využívat mezi prvními a velmi rád, byly eshopy. Začalo to tím, že jsme si nechali vozit potraviny, pak jsme kupovali knihy, CD ve Švýcarsku, externí baterie v USA a mnoho dalšího. Musím s radostí konstatovat, že za celá ta léta se nestalo, aby nás někdo podvedl. Jen jednou jsem za 19 Dolarů koupil hru a licenční číslo k ní mi nikdy nepřišlo. Jsem pevně přesvědčený, že máte-li zdravý rozum, je nakupování na internetu bezpečné. Jako zrakově postiženému mi navíc přináší ty výhody, že nemusím zboží hledat někde v regálech a výlohách, že si o něm přečtu všechny informace, případně si je ověřím u výrobce. Rozhodně také doporučuji vyhledat si zboží ve více eshopech. Zejména u dražších věcí bývají nezanedbatelné cenové rozdíly.


Blogy si asi také zaslouží samostatný článek. Poznal jsem díky nim bezvadné lidi. Některé jsem i osobně viděl, s jinými si jen tu a tam napíšu, ale bloggeři obohatili můj život opravdu výrazně.


O komunitách lidí, kteří mají stejné zájmy, řeší podobné problémy, mají tutéž víru, nebo jsou spojení čímkoli jiným, by se také dalo napsat hodně. Možnost najít podobně orientované přátele, nebo jen internetové známé a sdílet spolu zkušenosti, vědomosti, zážitky, pocity a cokoli jiného, je jedním z velkých bonusů internetu. Jsem rád, že se mi právě to daří.


Byly doby, kdy jsem hodně četl na zpravodajských serverech. Jak jde čas, mění se moje priority a tak jsem z RSS vymazal některé zdroje. Myslím, že rozčilovat se nad skutečnostmi, které stejně nemůžu změnit, je ztráta času. Kupuji si audioverzi týdenníku Respekt, který mi připadá opravdu dobrý a informačně hodnotný. Poslouchám některé pořady z archivu Českého rozhlasu, ale i těch už v mém playlistu ubývá.


Na internetu je spousta zajímavého obsahu. To vám asi neříkám nic nového, že? Ale pěkné na tom je, že si každý může vybrat a svůj čas věnovat tomu, co ho obohatí. Já hodně poslouchám záznamy kázání, přednášek a křesťanských konferencí. Je bezvadné, že se můžu učit od lidí, kteří jsou od Prahy stovky kilometrů. I výuku Angličtiny jsme jednu dobu zkoušeli. Nevydrželo nám to dlouho.


Mám tyhle články v hlavě v poněkud delších verzích. Snažím se ale, aby články nebyly extrémně dlouhé. Takže o sociálních sítích a mém postoji k nim zase příště.


Mějte se fajn!

Chycení v síti 3 - K našemu obrazu

Minule jsem slíbil, že se zamyslím nad plusy a mínusy internetu. Někdy se k tomu jistě dostanu, ale napadlo mě, že si musím trochu povzdechnout. Internet je totiž zajímavý právě tím, že ho spolutvoříme my všichni, kdo jsme k němu připojení. To je jeho obrovské bohatství, ale i jeho ohromná nevýhoda!


V dobách, kdy jsme se připojovali přes pomalé vytáčené spojení i později, kdy začal kabelový internet, se k němu připojilo poměrně malé procento lidí. Protože pořizovací náklady na počítač byly v řádu desítek tisíc a připojení také nebylo levnou záležitostí, měli ho jen ti, kteří ho buď pracovně, nebo studijně, nebo nějak cíleně využívali. I milovníci techniky, jako jsem byl já, ho prostě museli mít. Tehdy nebyl problém se kohokoli na fóru třeba na Živě.cz na něco zeptat a dostat odpověď. Samozřejmě, že jsme si všichni přáli, aby byl internet levnější, dostupnější, mobilní! A tak se nám to splnilo.


Bohužel! Dnes má díky levným tabletům a klesajícím cenám připojení přístup na síť prakticky kdokoli. Setkal jsem se s lidmi, kteří pořídili počítač s internetem jen kůli vnoučátkům, aby se ty chudinky přes víkend u babičky nenudily. Počítače dnes vlastní lidé, kteří o nich nic nevědí a tím méně chápou, co je síť. Jejich disky bývají často zavirované, plné spyware. V každé takové rodině se najde nějaký strejda, který už to trošku umí a ten pak nainstaluje hry, Skype a další programy. A rodinka bez sebemenší znalosti vyrazí na internet. Sice ne tak docela, protože jít na internet říkají tomu, že otevřou přednastavenou domovskou stránku a na té klikají na odkazy a banery, které je zaujmou.


Pasivita uživatele

Fascinuje mě, jak je řada lidí pasivní. Na síti nehledají, nic od ní nečekají, jen tak si surfujou po odkazech. Kliknou na titulek o dopravní nehodě, pak na další nadpis v rubrice "Ještě by vás mohlo zajímat", pak na reklamu na sms rychlou půjčku. Provozovatel domovské stránky tyto klienty miluje, protože právě oni mu přinášejí zisk. Cílem takového portálu tedy není vést uživatele k užitečné aktivitě, ale dostatečně ho nakrmit bulvárními zprávami, nějakým skandálním videem a hlavně, aby kliknul na zájezdy do Chorvatska s 50 % slevou. To má za následek stále horší úroveň portálů, jako je Seznam.cz, Centrum a pod. O zákazníka se bojuje a tomu je třeba podřídit všechno. Přístup už dnes má každý a komerční firmy dobře vědí, jaká je intelektuální a morální úroveň většiny.
 Dnes ráno jsem viděl na Facebooku, kde jedna kamarádka psala o tom, jak občanské sdružení pomáhá její dcerce, přímo pod jejím statusem dotaz: „A kde je odkaz na ty Zrnka?" Můžete mi někdo vysvětlit, jak je možné být takhle pasivní? Nejsem žádný odborník přes počítače a práci s internetem, ale když někdo napíše: „Tahle nadace mi pomáhá.", napadne mě dřív než se ptát jít na Google a zadat jméno nadace. Jenže jsou lidé, kteří vědí, co od netu chtějí a pak ti, o kterých jsem psal výše.

Hloupá aktivita
Vsadím se s vámi, že máte někoho, kdo vám posílá pravidelně řetězové maily. Tu s nějakým fórkem, jindy s rádoby poučným citátem, skutečnými i vymyšlenými příběhy, nebo s nějakou tou konspirační teorií. Nemám nic proti těm, kdo takový mail, je-li trošku zajímavý, vystaví na svém blogu, nebo FB profilu. Ale proč těm lidem nedochází, jak obrovsky zatěžují mailové servery? Jak irelevantní může jejich srandička být pro někoho z těch 250 lidí, kterým ji poslali? Já chápu, že toho mnoho jiného na internetu dělat neumí. Ale řeknu vám, že jak jsem kdysi přál každému, aby měl přístup na síť, která dělá svět menším, tak dneska nadávám!

Představme si, že bychom vlastnictví motorového vozidla považovali za prospěšné, potřebné, samozřejmé právo každého. Přitom bychom zrušili autoškoly a přestali zjišťovat zdravotní způsobilost k řízení. Navíc bychom posunuli věkovou hranici někam na pět - šest let. Přesně tohle se stalo s přístupem k internetu. Má ho každý, děti ho mají v mobilech. Každý může všechno. Já nevolám po nějaké cenzuře, regulaci a kontrole. Jen konstatuji stav, který má za následek, jak internet aktuálně vypadá.

Mladší generace, která už s těmito technologiemi vyrůstá, je technicky jistě zdatnější než ta moje a než lidé 50 +. Ale mnohdy vidím, jak nezralí lidé to jsou v diskuzích, jak zaplavují fóra svými nehodnotnými názory.

Internet mi přinesl do života spoustu dobrého a stále přináší. Tenhle článek vyznívá negativně, ale to jen proto, abych v dalších dílech nemusel už tolik zdůrazňovat to špatné. Ono je ještě co! Ale nechme to na příště a slibuji, že budu psát trošku vyváženější díly.

Mějte se!

Chycení v síti 2 - Scifi, kterou zažíváme

V minulém článku jsem připomněl trochu historie. Dělám to proto, že mladí čtenáři si na některé věci pamatovat nemohou a my si je často možná ani neuvědomujeme. Dnes ještě trošku zavzpomínám a srovnám minulost se současností.

Tohle byl můj první GSM mobil.

Neuměl ani posílat SMSky. Ty totiž tehdejší odborníci u mobilních operátorů považovali za tržně nezajímavou, pouze okrajovou službu, kterou nebude nikdo využívat. Mýlit se je holt lidské!

Uplynulo 18 let a ony populární SMSky jsou dnes vytlačovány instantními zprávami, posílanými z chytrých telefonů přes internet. Jen já mám ve svém iPhonu jak Skype, tak FB Messenger, ICQ, Viber, Whatsapp, Kakaotalk a možná ještě něco, co ani nepoužívám.

Někdy kolem roku 1999 jsem četl v nějakém časopise, že se chystá cosi, co se jmenuje GPRS a že to umožní uživatelům mobilních telefonů být neustále online. Dnes je řada z nás zoufalá, když jsme v lokalitě, kde není rychlá síť UMTS a musíme si vystačit jen s EDGE, které je rychlejší než ono tehdy revoluční GPRS.

Tyto skutečnosti tu uvádím proto, abychom si připomněli, jak rychlý a nepředvídatelný vývoj technologií prožíváme. Jak se náš život mění, jak jsme nucení se neustále něco učit a něčemu se přizpůsobovat.

Mám technologie moc rád. Jsem zrakově postižený a tak mi mnohdy usnadňují život a umožňují dělat věci, které jsem dříve nemohl. Zároveň se ale snažím vnímat i jejich možné negativní důsledky. A  ony  jsou!

Asi tak 30 hodin měsíčně protelefonuji. Většinou je to s lidmi, které kůli vzdálenosti nemůžu navštívit, ale ne vždycky jsou ty hovory nutné, někdy dokonce téměř bezobsažné. Čas strávený na internetu jsem si nikdy neměřil, ale možná bych měl. Myslím si, že ho většinu trávím docela konstruktivně, t.j. hledáním informací, poslechem internetových rádií, která bych jinak poslouchat nemohl, čtením zajímavých blogů, komunikací s přáteli z celého světa. Dokonce jsme se jednu dobu učili i Angličtinu přes Skype. Někdy ale visím na netu jen proto, že už mě nenapadá, co dělat jiného. Přistihl jsem se, že než ráno vylezu z postele, kontroluji mobilem mail, Twitter a Facebook. To by jistě mohlo počkat!

Mám zvyk pouštět si před spaním nějaké ty pořady z audio archivu Českého rozhlasu, nebo nějaká z webu stažená kázání. Často u nich usnu a musím je poslouchat znovu, Ale to poslední, co udělám každý večer je, že stáhnu nějaký ten program k poslechu a přidám ho do playlistu ve svém iPadu. Je to ještě rozumné užívání internetu? Nevím!

Často někde čtu, jak jsou ti důchodci hloupí, když nedokážou čelit nátlaku na předváděcích akcích, nebo podomním prodejcům a dealerům energií a telekomunikačních služeb. I já bych předpokládal u starých lidí větší moudrost. Ale uvědomme si, že i jejich svět se od dob mládí radikálně změnil! Stejně tak, jako si my zvykáme postupně na nové technologie, oni se vyrovnávají se skutečností, že dneska je lhát dovoleno, je-li to v zájmu provizí placeného prodejce.

Když přišel mojí mamce nějaký účet, musela jít na poštu. Já rozlepím obálku, vezmu iPhone, spustím internetové bankovnictví Servis 24, namířím fotoaparát na QR kód na faktuře, nebo na pravou část složenky, dvakrát ťuknu prstem a je zaplaceno.

Když na mně někdo čekal na autobusovém nádraží a můj spoj měl zpoždění, musel čekat. Když jsem nedávno čekal já na svoji manželku, vzal jsem do ruky iPhone, spustil Hledat přátele a viděl jsem, že už je jen 7 km ode mně. To je něco, co bych si před 15i, možná ani 10i lety nedovedl představit!

Příkladů změn bych mohl uvést stovky. Ale tohle stačí pro pochopení, jak se náš život neustále proměňuje. Nedělejme si iluze, že je to jen k dobrému. Žádná generace před námi se nemusela vyrovnávat s tolika informacemi. Ještě nikdy nebyl svět tak "malý", jako je dnes. To nutně musí ovlivňovat naše myšlení i chování. A co teprve naše děti, které v tomto světě vyrůstají a jen málokdy jsou vedeny a vyučovány v umění třídit informace, vyhledávat ty potřebné a počítač používat jako pomocníka, a ne jako hračku?

V příštím díle bych chtěl pouvažovat spolu s vámi nad tím, co internet dává a co nám bere.

Mějte se hezky a napadne-li vás něco, napište do komentáře!

Chyceni v síti 1 - Trocha historie

Narodil jsem se do úplně jiného světa než je ten, ve kterém žiji! A nejen narodil! Já jsem v tom jiném světě vyrůstal, byl jsem v něm nějak vychováván a formován. Jenže vývoj nezastavíš! A že to byl fofr,jakým se svět kolem mně měnil!

Mladším čtenářům bych chtěl objasnit pár skutečností.
Když mi bylo 15, neměla většina lidí ani svou pevnou linku. Kdykoli jsem chtěl někomu něco sdělit, musel jsem za ním jít, nebo mu poslat dopis. Trochu rychlejší formou bylo poslat telegram, který ale vyšel poměrně draho a jeho doručení do malých obcí bez místní pošty trvalo také až 24 hodin. Když jsem chtěl zavolat svojí mamce z Prahy do vesničky Štědrá do práce, musel jsem spojení objednat na meziměstské ústředně a čekat i několik hodin než mi zavolají a spojí nás.
Svůj první soukromý telefon jsem měl v roce 1989 a byla to tzv. podvojná linka. To znamenalo, že když telefonoval soused, měl jsem obsazeno i já a naopak.

Ve stejném roce jsem viděl první telefax. Měli jsme ho v práci, kam ho kdosi přivezl z Vídně. Na tehdejší dobu to byla super mašina! Měla 40 pamětí, časované odesílání zpráv i paměť na zprávy, které přišly ve chvíli, kdy v zařízení chyběl papír.

V roce 1993 jsem viděl první počítač. Kamarádka si ho přivezla z Německa. Fungoval pod DOSem a k žádné síti připojený nebyl. Ale fascinoval mě!

O rok později jsem se seznámil s digitální telefonní ústřednou Harris. Ta už dokázala evidovat i účtovat hovory, spojovat je na jméno i bez znalosti linky a měla i voicemail.

Někdy v té době jsem měl zapůjčený takový speciální počítač pro nevidomé. Měl jen brailskou klávesnici, ale obyčejná se k němu dala připojit. Mluvil takovým zvláštním elektronickým hlasem. Paměť byla 44 KB a na disketu se vešlo 792 KB. Tehdy jsem se poprvé připojil k tzv. BBSce, na které byly ke stažení časopisy pro nevidomé uživatele. Stažení jednoho čísla 100+1 trvalo po telefonní lince cca 18 minut. Ato bylo jen 100 KB textu!

Eureka A4 - počítač pro nevidomé

 

 

k

Až ve svých 30i letech jsem vlastnil něco, čemu už se opravdu dalo říkat počítač. Na internet jsme se připojovali přes telefonní linku tzv. dial-up modemem. Kdo ty doby pamatuje, ví, jak bylo k vzteku, když vám spadlo stahování nějakého souboru a vy jste se museli znovu připojit. První myslím čtvrthodina připojení vás totiž vyšla draho. Mělo to ale tu výhodu, že si člověk před připojením rozmyslel, co na internetu chce. Pak počkal na 18:00, kdy bylo spojení levnější a hurá na síť. Ze své vlastní zkušenosti i z hovorů s přáteli vím, že jakmile jste se odpojili, napadlo vás něco, co jste ještě chtěli přečíst, nebo stáhnout.

Když jsme se v r. 2001 přestěhovali do našeho současného bytu, měl jsem nesmírnou radost především z toho, že je tu kabelovka a tudíž rychlejší, celodenní, paušálem účtovaný a proto svobodný internet! Od té doby se připojení několikrát zlevnilo a mnohonásobně zrychlilo.

Proč tady o té historii píšu? V úvodu jsem zmínil několik otázek. Jedna z nich byla, jestli dokážeme vychovávat děti ke správnému používání internetu, když nás samotné v tom nikdo nevedl a nevede. Musím s lítostí říct, že počítač v mnoha mně známých rodinách funguje stejně jako i televize coby prostředek, jak dítě zabavit, aby neotravovalo s něčím jiným. Nesetkal jsem se s tím, že by nějací rodiče vysvětlili svému potomkovi, jak počítač vlastně funguje, co a kde se dá na internetu dohledat, jak se na něm chovat bezpečně, kam nechodit, co o sobě neuvádět. Vidím-li nějaké dítě kolem deseti let věku u PC nebo tabletu, je většinou na Facebooku, kde hraje nějaké hry, nebo na Youtube, kde si pouští písničky a filmy. To sice není nebezpečné, ale je to to maximum, které lze dítěti na síti nabídnout?

Bohu díky nemám za žádné dítě odpovědnost. Ono je dost těžké kontrolovat sám sebe! Trávím u počítače hodně času. Můžu asi říct, že většinou nějak užitečně, ale určitě to neplatí vždycky.

A co vy?

Chycení v síti - úvod

Už třetí den přemýšlím, jak ten článek napsat. Internet je tak široké téma, že všechny myšlenky stejně do jediného článku nenacpu. Proto bude vícedílný.


K jeho napsání mě inspirovalo tohle video a diskuze, která pod ním proběhla na Facebooku jedné kamarádky. I já - zkušený uživatel internetu a možná až nekritický milovník nových technologií - jsem si musel položit pár otázek, které teď chci předložit také vám. Nejsem odborník, psycholog a ani nechci soudit internet jako takový. Je to moře informací a možností, které my sami pomáháme utvářet. Určitě výborně slouží a leccos nám usnadňuje, ale také je díky němu možné prohrát dům v pokerovém turnaji, vytvářet falešné identity, prosedět doslova týdny u online her.....

Moje první otázky k zamyšlení jsou tyto:

Víme, co na internetu děláme? Proč, s kým a jak na něm trávíme čas? Jsme si vědomí dopadu, který má virtuální realita na naše děti? Jak staré a mentálně vyspělé má být dítě, aby používalo síť zodpovědně a bezpečně?

Víme, jak své děti ke správnému používání internetu vést? Myslím, že i my sami jsme se to museli učit a učíme se stále.

Kolik času online denně je ještě ok, a kolik už ne? Co čekáme od přátelství s lidmi, které jsme fyzicky nikdy neviděli? Jsme upřímní při sebeprezentaci na sociálních sítích, blozích a privátních webech? Jsme si vědomí toho, jakou a kde za sebou zanecháváme digitální stopu? Máme tušení, co, kde a kdo dělá s našimi daty na vzdálených úložištích, jako je Dropbox, Goodle drive, iCloud a podobné?

Na některé otázky se pokusím sám za sebe odpovědět v dalších dílech tohoto seriálu. Na jiné odpověď nemám. Doufám, že se zapojíte do debaty v komentářích! Předpokládám, že otázek existuje ještě mnohem víc. Těším se na vaše podněty! Nevím ještě přesně, kolik dílů bude toto téma mít. Záleží to i na vaší aktivitě.

Mějte se fajn a brzy ahoj!